Buford je rodilý Američan, který se přestěhuje do Anglie za prací a jeho první setkání s fotbalovými chuligány proběhne na vlakovém nádraží v Cardiffu.  Kolem něj v onen studený sobotní večer projede speciální vlak, až po okraj nacpaný Liverpoolskými fanoušky, kteří ničí vše, na co ve vlaku přijdou.

„…Tři ze čtyř vagonů obsadili fanoušci. Jeden z nich rozebrali: Sedačky byly vytržené, do baru, který už měl zavřeno, se vloupali, kovovou roletu roztrhli na kousky a nápoje rozdávali lidem, co šli zrovna kolem…“

Bufordovi fotbal nic neříká, a tak se na svůj první fotbalový zápas  dostane v roce až  v roce 1983, kde uvidí první fotbalový Anglický gól a kde zjišťuje jaké to je být v Anglii na fotbale. „…kde jsme stáli natlačeni mezi „mladíky“. Jak jinak je mám nazvat? – kteří byli o deset let mladší a většinou o patnáct kilo těžší než já a jejich láska ke slovu zřídka vedla dál než k jednoduchému, ale silně přímému (a často opakovanému) oslovení „Ty zkurvenej bastarde!“…“

Až brutální zážitky častokrát vtipně a detailně popsané, od autora, který ve své podstatě nestojí ani na jedné straně. Buford popisuje věci, které sám prožil, které na vlastní oči viděl, ale do kterých se častokrát sám nezapletl, byl jen pouhý pozorovatel, kterého mezi sebe hooligans Manchesteru United přijali nejspíše hlavně kvůli tomu, že se s nimi vydal na „výlet“ do Turína a nepodělal se u toho. Nepodělal se ani tehdy,  „když to začalo“ , ani když ze začátku měli někteří hooligans podezření, že jde jen o zkurveného reportéra, kterému jde o senzaci.

Časem si vše osvojí a fotbal ho začne bavit. Zjistí co znamenají různá slovní spojení jako je „On the jib“, jak to chodí v tlačenicích na stadionu, ale i to že je potřeba být v pozoru před čepelemi nožů a různých chladných zbraní nepřítele i mimo stadion. Buford se v knize častokrát pokouší i o jakýsi psychologický rozbor, jež lze pozorovat například, když popisuje fotografii, na které jeden člověk zabíjí druhého a spousty jich jen přihlíží, nebo v případě Harryho, který dokáže být velice brutální, ale který ví, kde je jeden z posledních prahů, které nechce překročit. Ví že nechce zabít.

Buford popisuje zážitky, které jsou jaksi „nestandardní“, častokrát se scházel s lidmi, od kterých mohl vyzjistit něco víc, než jen kde co provedli, jak moc se ožrali či jak rychle byli zatčeni a na jak dlouho. Nepopisuje jen chuligánství, ale i osobní životy chuligánů, jejich problémy, práci, rodinu… Časem se dostane do kontaktu i s NF (Národní Frontou – Které můžeme děkovat za zprznění našeho kultu), ale která ho příliš neosloví. Dokonce byl i na jednom jejím večírku, na kterém  jeden z účastníků Bufordovu hlavu velmi detailně seznámí s pouliční lampou.

Samozřejmě se dozvíte i výsledky některých utkání, na kterých se byl podívat. Pokoušení se o odstranění fámy, že chuligánství je tupá zábava spodiny. Zmínky o ušlapaných lidech v tlačenicích na stadionech, atmosféře, která se rozlévá kolem něj, či definici slova „dav“ a zamyšlení se nad větami, které pronesli známí sposovatelé o davu, kteří byli podle Bufordovích slov nejblíže v davu, když stáli ve frontě v supermarketu. A to vše na několika stadionech, ale vždy pod hlavičkou Manchestru, namátkou některá místa, kam se Buford dostal: Turín, Düsseldorf, Cambridge, Sardinie.

Kniha rozhodně stojí za přečtení a já osobně jí mohu jen doporučit!

Nalodili jsme se v Písku do obytňáku a hurá směr Vyškov, kde se akce konala. Tentokrát jsme vyrazili v sestavě: Lísky, Janča, Michal (http://lonerider.skinhead.cz/), Karel a já, měl se přidat i Benedikt, ten ale svou účast na koncertě těsně před výjezdem odvolal. Hned začátek cesty proběhl velmi dobře, protože nám všem Michal koupil jako dárek na cestu lízátko Naopak náladu nám trošku zkazilo nehrající rádio, které celou cestu Michal zprovozňoval. Poslední zbytky dobré nálady zabila naše slavná dálnice D1. Naštěstí jsme jí přežili tak nějak ve zdraví a všichni jsme byli opravdu rádi, když jsme z ní sjeli a nevycinkali jsme si všechny zuby.

Po příjezdu na místo jsme si šli každý víceméně svou cestou, já čekal na Budweis Skins, kteří mi vezli lístek. Konečně dovalili, hospoda však byla ještě zavřená a tak jsme museli asi ještě půl hodinky počkat. Konečně se otevřela, pozdravil jsem známý xichty, hodil bundu do rohu, uvelebil se, však to znáte… Samozřejmě nesmělo chybět zakoupení trika a CD Condemned 84. Nedlouho po tom začala hrát první kapela Operace Artaban, která mě trochu zklamala, čekal jsem víc nebo jsem byl prostě jen ještě málo ožralej .

Po Operačce jsem vyvalil ven, nadýchat se čerstvého vzduchu a dát si žváro, ale koho jsem to ve dveřích nepotkal; za dva roky, co se po internetu známem jsme si domluvili nespočet srazů, ale vždy se něco posralo. Už jsem si začínal myslet, že je to jen jakýsi internetový výplod, ale opravdu existuje. Potkal jsem Gekona Prohodili jsme asi dvě věty, když  začali hrát The Riot, které jsem si užil, protože to bylo bohužel naposledy co jsem je slyšel  Zahráli perfektně a byli vidět že si své poslední chvíle na pódiu užívají, navíc pozvali i zpěváka z Condemned 84 na pódium, aby s nimi odzpíval jeden song. O další přestávce jsem s Gekonem dal ruma, pivko, žváro, poflirtovali jsme si prostě pohoda. Po chvíli ladění nástrojů začali hrát Mummy´s Darlings jako vždy svým songem Back to Attack, kterej je prostě pecka. Samozřejmě celé jejich vystoupení bylo pecka

O další přestávce následoval další rum s Gekonem a potom ještě jeden. Ano na přestávky jsem se začínal těšit čím dál tím víc Proběhlo seznámení Gekona s několika mími přáteli a začínal jsem si všímat že koncert se mění v boxerskou přehlídku. Jdu na WC, když co nevidím nejspíš polští skins ve vedlejší místnosti, po sobě házejí židle (asi aby řeč nestála). Na pódium nastupují Condemned 84, na které jsou nastoupeni snad všichni a spoustu lidí také pořádně poguje pod pódiem a zpívá texty. Válů odehrají cca 24 což je naprosto perfektní. Po ukončení tak dlouhého, ale opravdu dobrého vystoupení si myslím dávám ruma s Gekonem a pak už mi spoustu věcí splývá… Vím že tam padlo pár facek, řezali se tam i holky a při hraní plzeňské bandy Pilsner Oiquell dokonce i Pežot s Míšou seskakují z pódia. Po chvíli se však vracejí a odehrávají celé své vystoupení.

Po dohrání všech kapel různě somrujeme na sále, venku před hospodou atd.. Pivo už si dát nemůžu, protože majitelka už odmítá nalévat (prý jsme potom agresivní) a tak dostávám alespoň pěstí… Dovalím zpátky do karavanu s lahvovým Bráníkem, kterého si ještě vyprosím a je nás tam jaksi víc, než kolik nás přijelo. Ulehám a spím jako dřevo. Ráno po probuzení si jdeme nakoupit nějaké jídlo, vyhážeme všechny co přebývají z karavanu ven a valíme domů. Naše D1 nás probírá, čteme si své nově zakoupené ziny, prohlížíme CD a těšíme se domů.

Gekonovo verze

Už ve Vyškově jsem Papochouvi slíbil, že taky něco sepíšu… zkoušel jsem, to nešlo to, tak aspoň takhle, na pár řádcích zkrácená verze

Z Prahy jsme vyjížděli s částečným zpožděním, jelikož má drahá lepší polovička krapet zazmatkovala, ale nic hroznýho Naše sestava čítala čtyři členy – Gekon, Buchta, Andre, Aneta. Jeli jsme pohodovou jízdou, kochali jsme se, hrála nám dobrá muzika a za něco málo přes dvě hodiny jsme dorazili do Vyškova. Tady se s námi rozloučila Aneta, která šla řešit nocleh, zatímco zbytek osazenstva se vypravil na večeři, páč už nám kručelo v našich opečovávaných náccích. Krátce před sedmou jsme dorazili k Budvarce, zaparkovali kousek od vstupu a šli se veselit.

V Budvarce jsem byl prvně, a musím říct, že první dojem byl celkem slušný. Nebudu se bavit o kvalitě ovzduší, to je asi všude stejný, a klub, kterej by měl čistej, čerstvej a klimatizovanej vzduch by prostě neměl tu správnou atmosféru. Ve dveřích jsem se srazil s Papouchem, tak jsme si podali ruce, prohodili asi čtyři slova a šli každej dál svou cestou. Po Riotech, který jsem stejně ani moc nevnímal, jelikož jsem se pokoušel zorientovat v tom klubu, koupit si pívo, najít přítelkyni atd. jsem prostě na kapelu neměl moc času Poslední tři pecky jsem nicméně stihl, a už jsem chvátal ven, abych si aspoň na chvilku užil čerstvej vzduch. S Papouchem jsme si dali nějakej ten rumík, když už se chystali na stage Mummy’s Darlings, které jsem ještě nikdy naživo neslyšel, a přítelkyně mi furt básní o jejich zpěvákovi

Musím vyzdvihnout hlavně písně Back to attack (jejich zahajovačka), Lebensweg, Helden der strasse, No Compromise a hlavně 40 Years of Burning Hearts… Ještě před koncertem mi Buchta řikala, že doufá, že Wastl (jejich zpěvák) schodí košili. Když tam pochopitelně v průběhu koncertu učinil, nenápadně jsem se na ní podival, a ty jiskřičky v očičkách se mi ale kurva nelíbily Každopádně nejlepší kapela celýho večera, i když mi několik lidí potvrdilo, že oproti Motoráji tohle ještě byla slabota… No, po koncertě jsem lítal jak kripl, abych splašil od Wastla nejdřív podpis, posléze i fotku a pusu s mojí Buchtou, ale z nějakýho záhadnýho důvodu nechtěl vyměnit svoje tričko za moje šedý Patriot triko z Hardsetu. Kunda jedna

Následoval zlatej hřbet večera – Condemned 84. Na rovinu se přiznám, že mně tahle kapela nikdy moc neuchvátila. Znám asi tři písničky, z nichž jsem během koncertu spolehlivě poznal jenom jednu. Já nevim, nemůžu moc komentovat, pro mně to byla nuda, jejich extrémně dlouhej koncert jsem využil k doplnění hladiny rumů, piv, cigaret a chlazení celého těla pobytem venku

Po Condemned jsem se opět setkal s Papouchem, seznámil mě s pár lidma, například s Inženýrem Tomášem, autorem parádního článku Tak jak to tedy bylo, aneb zpátky do ’69. Rum, rum, pívo (ty jejich barmanky se sice snažily, ale stejně nestíhaly…). A už jsem slyšel Oiquelly! Ty jsem si poctivě vychutnal od začátku do konce hned vedle stage, dostatečně daleko od vožralýho Papoucha, kterej rozdával rány na všechny strany Komentovat výkon týhle plzeňský sebranky nemá smysl, paráda jako dycinky.

Po Oiquellech už mně ale začala přepadat únava, tak jsem sebral Buchtu (která tam nechala kabát), a šli jsme se zapsat do hotelu Dukla, škaredýho komančskýho paneláku, kterej byl asi 100 metrů vedle. Za dvoulůžák (oddělený lůžka) chtěli 750, kundy. Ale budiž… přišli jsme na pokoj, společnejma silama jsme vyrobili z dvou postelí jedno letiště, a už jsme chrápali… ráno hotelová snídaně, z který by se plešatej Zdenda Pohlreichů nejspíš posral, ale budiž. Před hotelem čekal Andre a Aneta, a tak jsme bez prodlužování vyrazili. V Praze jsme byli okolo poledne, a tím náš vejlet zdárně skončil Celkově to byla parádní akce, vyzdvihuju hlavně bavorský Mummy’s Darlings, který se rázem posunuly do mejch TOP 10 kapel:)

P.S: Ztracenej Buchtí kabát se nakonec našel, předevčírem dorazil do Prahy

Ano, nemýlíte se, zase se budeme rýpat v nedávno zrušeném koncertě, který se měl odehrát 19.2. v Praze v Motoráji. Na koncertě měla hrát kapela 3:2 pro MH, Prohibice, BeerStreet Bois a němečtí Punk Front. To jestli je Punk Front nazi-punková kapela nebo ne, je nám svým způsobem ukradené, protože pravdu a nic než pravdu nám již stihla naservírovat antifa.
Rádi bychom ale jakožto seriózní novináři slyšeli i vyjádření protistrany, neboli Duchina. Na druhou stranu bychom také rádi na začátek podotkli, že pokud-li se někdo cítí jako apolitický skinhead, navštěvuje koncerty, kde se hraje Oi! muzika a chlastá pivo s Trads, nemusí se nutně oblékat stejně jako oni, nemusí mít nutně holou hlavu (snad ale ani dredy), nemusí nosit mikiny s apolitickými kapelami či polotrika ve stylu Fred Perry, ale taky by asi ani neměl nosit náckovský značky jako např. Thorsteinar… Jsou přece desítky jiných značek oblíbených (nejen) u Skinheads.

No a zde je pár otázek adresovaných Duchinovi:

Co by jsi nám řekl o článku, který sepsali antifašisté a uveřejnili jej na jejich internetových stránkách?

Podle mě bylo jen otázkou času, kdy se o mě tyhle zmrdi začnou zajímat, ale dle jejich zveřejněných informací se o mě asi zajímali už velice dlouho haha

Co kapela Punkfront, tvůj názor na ní, mohl by jsi nám o ní něco říct?

Co se týčce Punkfront, každý si může rozhovor s nimi přečíst na stránkách Crime Pride či na našich Boots and Braces. Když jsem se s nimi domluvil někdy vloni na podzim na uspořádání koncertu, nemyslel jsem si, že to budou až takový divočáci, ne ve všem s nimi souhlasím, nicméně si za tím pozvat je sem stojím. Jsou to milí lidé, žádní náckové… Každý ať si na ně udělá vlastní názor K ostatním kapelám se vyjadřovat nebudu, Antifa lže, když říká že kapely nevěděli co jsou Punkfront zač… 3:2 pro MH si to včas rozmysleli, Beerstreet Bois si svým prohlášením na bandzone pouze serou do huby, říkal jsem jim že je kapela pravicová, a když chtěli hrát s KBK tak taky nevěděli co je to za kapelu? Jak jednoduše lze zahodit několikaleté přátelství haha…

Prohlášení BeerStreet Bois na bandzone:

Po posledných udalostiach, ktoré sa udiali dávame na vedomie, že kapela bola, je a aj vždy bude apolitickou. My sa nespájame so žiadnymi pravicovými kapelami, tým myslíme koncert v Pražskom Motoráji. Keby sme vedeli, že Punkfront lížu Hitlerovi kokot, ani by sme nepotvrdili účasť. Ani neviem kto tí Punkfuck sú… Vieme, že nevedomosť neosravedlňuje, ale nemôžeme to nechať plávať. Dúfam, že už nikdy k takémuto omylu nedôjde. My robíme hudbu a nie politiku! Vrelá vďaka Duchinovi, že nám narobil takéto problémy, ďalšia spolupráca s ním je vylucena.

A co fotky na kterých jsi na koncertě pravicových kapel a oblečen v jejich oblečení?

Co se týče fotek, ano jsou to pravdivé fotky, ale vybrat z těch stovek fotek se mnou co kolují po netu několik pár drsnějších a udělat ze mě nácka je velmi jednoduché, můžu ti poslat fotky, které když ukážeš někomu kdo mě nezná, budou mě mít třeba i za komouše Thor steinar nenosím, mám jen jedno tílko, ta mikina ani nebyla moje, měl jsem jí jednou na sobě A na koncíku Project Vandal a SPQR sem byl taky, tam mě díky mikině Fred Perry označili za žida A nevím proč tam všude tolik zmiňují slovo apolitičnost, nejsem žádnej apolitik, každý člověk má nějaký politicky názor, ale rozhodně to nikomu nevnucuju a už vůbec to netahám do skins Jedno je vsak jisté OI! AIN’T RED
PS: jeden z mých nejlepších kámošů píše magazín Skinread, magazín pro Reds, ale nebudeme se kvůli politice zabíjet, přátelství nadevše! Je mi k smíchu když mi kamarádi říkají, jak si je lidi mažou z Facebooku, protože se mnou kamarádí, asi jsem fakt strašně nebezpečný haha:)

Co pro tebe znamená „anti-PC“, jak jí vnímáš?

Nejsem nácek, a nikdy jsem nebyl! Názory neměním, ve scéně je takových sráčů co si prolétli snad všemi styly a pak ti říkají jak se máš chovat, zmiňovat je nebudu, oni jistě vědí Od nácku na oipunk, z oipunku třeba na crust a skončit u neutrálního psychobilly Tohle jsou zmrdi, které nemůžu vystát!

Rozhodně nás zajímá i názor kapely 3:2 pro MH, která jak nám ona sama potvrdila svojí účast na koncertě zrušila.

Proč jste vlastně zrušili svou účast na koncertě?

Jak bylo napsaný ma bandzone:
Náš koncert 19.2.2011 v Motoráji v Praze rušíme!!!
Po přečtení rozhovoru s Punkfront na stránkách Crime pride jsme se rozhodli nehrát na této akci!!! 3:2 pro MH odmítá hrát s politickými kapelami ať už zleva nebo zprava!!!

Jaký je váš osobní názor na kapelu Punk Front?

Já na Punk front nemám žádnej názor. Tu kapelu neznám, slyšel sem o ní jen před jejím koncertem v Motoráji.

To jestli v zrušení koncertu mají prsty antifašisté se můžeme jen domnívat, ale není proč truchlit. Dát si pivo s kámošema nemusíte jen na koncertě…
Na konec bychom rádi podotkli, že článek nemá být nijak politicky orientovaný, ale spíše jen informativní, názor antify jste si mohli přečíst, a teď si zde můžete přečíst názory ostatních stran, které mají také právo ke všemu se vyjádřit.

Honza s dalšími kamarády si vesele popíjeli v jedné Příbramské hospodě, když je začal provokativním chováním a narážkami otravovat, tehdy 20-ti letý, aktivní neonacista Jiří Fous a jeho kumpáni. Jíři Fous je paradoxně napůl romského původu, ale stihl si před útokem údajně ještě zahajlovat. Celý incident se odehrál asi hodinu před půlnocí, na schodech Příbramské hospody „Na Chmelnici“ v ulici Čs. Armády, kdy Fous chladnokrevně bodl Honzu do oblasti třísel a zad, a pak zbaběle utekl. Kamarádi se Honzovi snažili pomoct a zastavit krvácený ze stehenní tepny, nevěděli však, že krvácí i ze zad. Po příjezdu sanitky byl Honza převezen na anesteziologicko-resuscitační oddělení příbramské nemocnice. Svůj boj se zraněními bohužel prohrál a v neděli ráno 19.ledna tak odešel jeden z nás.

V pátek 25. ledna se konal pohřeb, na který přišlo asi 400 lidí, a účastnili se ho nejen ti, kteří Honzu znali, ale i ti, kterým bylo smýšlení a způsob života, který Honza vedl, blízký. Na jeho pohřbu zazněla i píseň „I’ve got a heart full of pride“ (Mé srdce je plné hrdosti) od Honzovi oblíbené švédské kapely Perkele. Po samotném obřadu se scházejí Honzovo kamarádi, kteří uspořádají smuteční průvod, ve kterém nechybí ani černý prapor a fotka Honzy nesená přímo v čele průvodu, který dojde až na místo, kde byl Honza zabit. Na místě se před vchodem restaurace zapalují svíčky u již položeného portrétu Honzy. Někteří ze zůčastněných zde zanechávají placky s různými antifašistickými, ale i Skinheadskými motivy a podobné drobnosti. Celou akci samozřejmě doprovázejí novináři, kteří udělají pro dobrý záběr cokoliv, kteří strkají objektivy kamer a fotoaparátů všem do obličeje a nemají žádnou úctu natož hrdost…

Jiří fous byl vrchním soudem v Praze 19. listopadu odsouzen k 12 a půl rokům ve věznici s ostrahou. Jeho čin byl klasifikován jako vražda, ne však politicky motivovaná a senát srovnal tento konflikt jako bitku fotbalových fanoušků.

Na Honzu si zavzpomínali nejen čeští antifašisté a Skinheadi ale i Slováci, Angličané a lidé z Madridu, Běloruska, Marseille, kapela Rozpor zahrála pro Honzu jeho oblíbený song Až do konca života… Jeho další oblíbená Oi!/Punk/HC kapela Non Servium mu věnovala koncert, který odehrála v Praze a Bratislavě 14. a 15. března.

Nezapomeneme! Neodpustíme!

Nikoho jistě nemusíme přesvědčovat o tom, že tomu tak je. Lžidnes, Novinky… zkuste si na obou serverech zadat do vyhledávání „skinhead“ a uvidíte co vám vyleze.  Dokonce i Lidovky si dodnes myslí že značka Lonsdale je nošena výhradně neonacisty a ve svém „článku“ mimo jiné také píší: „„Klasického skinheada už téměř nepotkáte. Móda ultrapravice je teď mnohem nenápadnější.“ Ignoranti z Lihovek nejspíš nikdy neslyšeli o tom, že  Lonsdale už dávno rozjela kampaň  Lonsdale loves all colors, ve které se jasně vymezuje a distancuje od všech neonácků, co si jejich oblečení oblíbili. Více o Lonsdale zde.

Bohužel o (neo)nacistech mluví i Česká televize ve svých zprávách  jako o Skinheadech (nedávná reportáž o „Skinheadech“ v Rusku). Zato na programu 24 nedávno vystupoval pan Jiří Kopečný (expert na extremismus) a podle některých ohlasů na internetu se v přímém přenosu pouze ztrapnil. Kupříkladu mluví stále dokola ve stylu „…ty Skinheadi, tedy rasisti…“ Malá ukázka jeho výstupu v televizi je ke shlédnutí níže, celý pořad můžete shlédnout na stránkách ČT 24.

Nejen v televizi, ale i na ulici lze potkat najednou desítky „odborníků na extremismus“, náležitě proškolených z nějaké reportáže viděné na programu  TV Nova, která na toto téma také nejednou přestřelila. Jako jeden příklad za všechny se podívejte na scénu ze „seriálu“ Ordinace v Růžové zahradě, kde jsou skinheads použiti pro zmlácení doktora v hospodě…

Nesmíme však zapomenout na seriál Redakce a díl 30. „utajený koncert“ . Bez jakýchkoliv práv na písničky od Operace Artaban a  Začiatok Konca si Nova splácá díl, ve kterém banda nácků, pardon Skinheadů pořádá koncert. Všichni se ožerou jako prasata a dokonce chytí černocha, který náhodou šel kolem. A tak ho zavlečou do hospody, kde se akce pořádá a asi si s ním chtějí dát pivo, jak celá pohádka zkončí si můžete shlédnout zde. Škoda jen že tento pogrom nechal zajít tak daleko i David Matásek (na fotce třetí z leva), který v seriálu taktéž hraje, (překvapivě nikoho z neonacistů) ale solidního a úspěšného vedoucího přílohy. Bývalí basista kapely Orlík ze všeho lehce vybruslil a média si dobírají jen jeho kamaráda Daniela Landu.

Televize Prima neukočírovala jeden ze svých dílů pořadu „Nic než pravda“ kde moderátor i soutěžící srovnávají rasizmus a Skinheadství. Ukázka níže.

Nu což, slovo Skin se asi píše a vyslovuje lépe než nácek a navíc věci s tímto tématem přitahují v dnešní době obrovský zájem lidí. Ovšem tyto „drobné“ chybičky se nestaly pouze na takto známých mediálních zdrojích, ale i na serveru českých neonacistů radicalboys-brux.com, který označil Gekona (zakladatele tohoto webu) za SHARP Skinheada, a samozřejmě na své stránky nezapomněli dát jeho adresu bydliště, jakožto možného protivníka účinkujících a sympatizujících lidí z „pravého křídla“. Jistě, vždyť tento web přetéká SHARP materiálem… Bohužel, toto nebyla jediná chyba, kterou víše zmíněný web vypustil na svět. Dál by nás mohl zajímat „monitoring antifašistů“, který je (nebo alespoň byl)  ke stažení a obsahuje několik desítek fotek stažených odkudsi z útrob facebooku, a na kterých se objevují i příznivci Rockabilly, kteří nemají s antifašismem nic společného.

Pravičáci s přisvojili dělnictví, které bylo vždy výsadou Skinheads, ať už jde o názvy skupin, písní či alb (Working Class Heroes – Perkele, Dělnický rock – Last Strike, atd.) a nebo prostě hrdost na to že jsou z dělnické třídy. Média upozornila na Dělnickou stranu (Která byla do doby než jí média proslavila, pro mnoho lidí neznámá.) To že si kromě jména, vzhledu a částečně i chování přivlastnili i oblečení snad již nemusím dodávat. Díky totožné vyzáži si o nás každý myslí, to co si myslí.

A čím je vlastně způsobeno že ti super chlapíci, kteří si dříve říkali Skinheads, chodili do hospody, na fotbal a politika je nazajímala, jsou dnes různě angažovaní, povětšinou v pravicových stranách a místo zábavy s přáteli se dnes baví mlácením přistěhovaců a zdviháním pravice? To si můžete přečíst v článku: „Co zapříčinilo rozštěpení stylu?„

Černí i bílí rebelští skinheads milují fotbal, muziku, pivo, holky, rádi se baví a společně nenávidí hippiesáky a Pakistánské přistěhovalce, kteří dumpingovými cenami vytlačovali původní živnostníky a tím vlastně ve velkém likvidovali veškerou konkurenci. Navíc byli ochotní pracovat za mnohem nižší mzdu než oni a byli velmi pracovití, z toho tedy plyne nelibost (nejen) mladých Angličanů.  Ale ani díky Paki-bashing (mlácení Pákistánců) se Skinheads stále nedají označit jako rasisté, nejen proto, že se prali i s přistěhovalci z Evropy, ale i proto, že tuto subkulturu stále tvoří i černoši, kteří se útokům na Pákistánce také zrovna nevyhýbají. Tyto bitky s přistěhovalci se však zdaleka netýkaly celé scény.

Za rozštěpení tohoto krásného kultu a nálepky rasistů vděčíme především Britské Národní Frontě (British National Front – BNF), která v polovině 70. let jako první politická strana „navázala kontakty“ se skinheads (viz film This is England).  O něco později k tomu velkou měrou přispěla kapela Skrewdriver a její zakladatel Ian Stuart Donaldson se svými protestantskými a násilnými texty, ale o nich až později.

Všechno se začalo štěpit a začaly se vytvářet další odnože v již zmíněných 70. letech, kdy skinheadská subkultura slábla a přestávala být oblíbená, i když příznivců měla stále více než dost. Někteří skinheads přesedlali na tzv. „druhou vlnu punku“ což byl streetpunk a Oi!. Punk se zrodil v 70. letech v USA (Ramones), ale byl příliš zkomercializován zbohatlíky, kteří mohli mít lusknutím prstu křiváka, půlmetrové barevné číro a kožené kalhoty, to ale nebyli praví punkeři. I taková legenda jako the Clash měla cestičku z velké části vyšlapanou díky tomu, že to byli synkové prominentních parlamentářů a diplomatů.  Vzápětí v roce 1976 přišla ona „druhá vlna“ punku na které se vezli ti opravdoví punkáči s částí skinheadů a dali vzniknout takovým legendám jako jsou Sex Pistols, Exploited! a mnoho, mnoho dalších. Někteří skinheads si bohužel vybrali „druhou stranu“ a přesunuli se na pravicovou scénu, začali se politicky angažovat především kvůli ohrané baladě o tom, jak barevní přistěhovalci berou hrdým Angličanům jejich práci, a proto stoupá nezaměstnanost a kriminalita.

Skinheads je od svého vzniku subkulturou čistě apolitickou, což neznamená že by skinheadi nemohli jít třeba k volbám, ale rozhodně se o nich nedá říct, že by se o politice v nějaké výraznější míře bavili mezi sebou, angažovali se a agitovali za ten či onen směr. Skinheadi prostě od začátku šli a nadále měli jít středem a politika jako taková  je neměla zajímat. Vždyť proč? Chtěli se bavit dobrou muzikou, pít u toho dobré pivo, koukat na hezké holky, pěkný fotbal a k tomu jim přece politika moc nenapomůže, že?  Čím dál víc mezi skins pronikal vliv BNF, která se snažila vytvořit si mezi mladými rebely silnou voličskou základnu. Bohužel se jí to z velké části dařilo. Ti, kteří přešli na druhý břeh se již málokdy přebrodili zpět. Apolitici jim tak začínali hanebně říkat boneheads (ve volném překladu tupci nebo tupé hlavy), ale samotní náckové si paradoxně říkali nadále skinheads, nosili stále stejné oblečení a nemohli přijít s něčím svým, co by si sami vymysleli. Stejní na povrchu, velmi odlišní uvnitř.

Samozřejmě se nelze trochu hlouběji zmínit o kapele Skrewdriver, která má na rozštěpení stylu také svůj podíl. Po svém založení v roce 1977 hrála kapela punk, první album bylo vskutku velmi dobré, ale s rokem 1979 přešla k White Power (WP) muzice, která se zalíbila mnohým boneheads. Xenofobních kapel od tohoto okamžiko vyrostlo jen v samotné Anglii jak hub po dešti. Texty o Valhalle, hrdosti, cti a svaté rasové válce podporovaly tupohlavé blbečky k ještě větší zášti ke všemu, co v Anglii být nemá.

Největší problém je v tom, že celé toto rochnění neuniklo pozornosti médií. Pokud se někde porvali boneheads, pochopitelně o nich referovali jako o skinheads. Nezasvěcení začali náš kult nenávidět, opovrhovat jím, odvracet se od něj. I mnozí zasvěcenci zapomínali na to, že by tento nádherný styl života nikdy nezvnikl, nebýt souznění mezi černým a bílým…

Ian S. Donaldson stihnul v roce 1979 ještě založit malou organizaci nesoucí název White Noise, která úzce spolupracovala s BNF. V roce 1981 se White Noise přejmenovala na dnes již celosvětově známou organizaci Blood & Honour (krev a čest, heslo nacistických vojáků za 2. světové války). Neonacisté a neofašisté se spojují a v roce 1981 se B&H dostává do Ameriky, která má už tak ve své zemi mnoho rasistů a skinheads (boneheads) jsou v ní od začátku bráni jen jako nástupci neslavného Ku-Klux-Klanu. V druhé půli 80. let se hnutí B&H dostává do celé Evropy, kde se stává velmi rychle „populární“, a to především v Německu a Itálii (nečekaně). Hnutí je povětšinou neofašistické s výjimkou Německa, kde druhá světová válka udělala své a tak je v Německu mnohem víc neonacistů než neofašistů. Tito boneheadi se ztotožňují s nacismem a nacionálním socialismem Adolfa Hitlera -  hlavní důvod používání symboliky keltským křížem počínaje a křížem hákovým konče. Policie v podstatě skoro nic nemůže dělat, protože hnutí se rozvíjí v undergroundu a vzniká tedy dostatečný prostor pro suborganizace typu Hamer Skins (vznikla česká odnož Bohemian Hammerskins) nebo White aryan resistance. Rasistické kapely si později vytvořili vlastní hudební styl RAC (Rock Against Communism – Rockem proti komunismu).

V České republice se o skinheads mluvilo od začátku jako o rasistech a nacistech, asi hlavně díky dnes již legendární kapele Orlík. Historie se z části opakovala, v 90. letech v Česku velmi rychle podařilo rozpoutat „skins-mánii“. Boneheada šlo potkat skoro na každém roku a pouliční bitky byly na denním pořádku. Skinheada jste bohužel potkali málokdy. Dnes je již situace mnohem lepší, ale náš kult ještě zdaleka není očištěn, náš boj ještě zdaleka není u konce.

Kolébkou anarchismu je Francie konce 18. století. Není to nic překvapivého, že právě tato revoluční doba dala vzniknout tomuto politickému směru, jelikož hlavním cílem francouzských revolucionářů bylo svržení vlády. Hlavní myšlenkou anarchismu je společnost bez sociální, ekonomické a politické hierarchie. Nikdo nesmí nikomu vládnout a společnost musí být tvořena vzájemně se podporujícími principy rovnosti a svobody. Jak utopické že?

Nyní tedy víme co je to anarchismus, takže kdo je  anarchista si už asi odvodí každý sám. Pro ty méně schopné zopakuji, že anarchista je člověk, který odmítá respektovat veškeré autority a hodlá žít svobodný život v rovnosti se všemi ostatními.A proč jsou antifašisté tak často označováni za anarchisty? Může to mít několik příčin. Blbostí publicistů počínaje a historickými souvislostmi konče. Nejpravděpodobněji to bude kombinace obou těchto příčin. Jelikož první demonstranti a revolucionáři byli anarchisté, tak je za anarchistu považován i každý další člověk, kterému se něco nelíbí.
A teď se dostáváme k jádru věci. Když se o víkendu pořádaly demonstrace pravicových extremistů (slovo extremista si nejspíš probereme v některém z dalších článků) na protest proti předešlému zatýkání svých soukmenovců, jejich odpůrci na druhé straně barikády byli opětovně nazýváni anarchisty. No dává Vám to smysl? Nedává, takže uvažujete správně. Byli to povětšinou pouze antifašisté. Samozřejmě že mezi antifašisty nalezneme různé barvy politického spektra, takže vedle sebe mohou stát komunisté, socialisté, liberálové i konzervativci, ale i anarchisté. Mohou to být skinheadi, šamponi, punkeři i máničky, na kultuře tu totiž moc nezáleží. Jedno mají totiž společné, nechtějí totiž v naší zemi svastiky, zdvižené pravice a rozžhavené pece pro nevyhovující jedince. Z toho vyplývá, že naši mediální pisálci neovládají ani základní pojmy z občanské nauky, takže v budoucnosti můžeme klidně očekávat, že antifašisté budou označeni jako komunisté či konzervativci.

Bohužel se lidé řídí podle médií, tudíž každý kdo „dělá bordel“ nebo protestuje je hned orazítkován jako anarchista a je to. Co z toho vyplývá? Lidé (a novináři zvláště) by měli více přemýšlet, než se nějak projeví před veřejností.

Vážení návštěvníci,

tímto bych se Vám rád omluvil za dlouhodobou neaktivitu na tomto serveru. Je to způsobeno z části tím, že druhá polovina redakce má napilno ve škole, z části tím, že ta druhá (neboli já) má problémy v osobním životě a také je to dáno tím, že prostě nemáme čas.

Od začátku února ale není dne, kdy by mi nepřišel alespoň jeden, nebo dva maily s tím, že lidé za námi stojí a chtějí, abychom tento projekt dokončili. Tímto jim moc děkuji za podporu a slibuji, že projekt dokončíme stůj co stůj, a to co nejdříve. Vydržte!

Díky, Štěpán.