Černí i bílí rebelští skinheads milují fotbal, muziku, pivo, holky, rádi se baví a společně nenávidí hippiesáky a Pakistánské přistěhovalce, kteří dumpingovými cenami vytlačovali původní živnostníky a tím vlastně ve velkém likvidovali veškerou konkurenci. Navíc byli ochotní pracovat za mnohem nižší mzdu než oni a byli velmi pracovití, z toho tedy plyne nelibost (nejen) mladých Angličanů.  Ale ani díky Paki-bashing (mlácení Pákistánců) se Skinheads stále nedají označit jako rasisté, nejen proto, že se prali i s přistěhovalci z Evropy, ale i proto, že tuto subkulturu stále tvoří i černoši, kteří se útokům na Pákistánce také zrovna nevyhýbají. Tyto bitky s přistěhovalci se však zdaleka netýkaly celé scény.

Za rozštěpení tohoto krásného kultu a nálepky rasistů vděčíme především Britské Národní Frontě (British National Front – BNF), která v polovině 70. let jako první politická strana „navázala kontakty“ se skinheads (viz film This is England).  O něco později k tomu velkou měrou přispěla kapela Skrewdriver a její zakladatel Ian Stuart Donaldson se svými protestantskými a násilnými texty, ale o nich až později.

Všechno se začalo štěpit a začaly se vytvářet další odnože v již zmíněných 70. letech, kdy skinheadská subkultura slábla a přestávala být oblíbená, i když příznivců měla stále více než dost. Někteří skinheads přesedlali na tzv. „druhou vlnu punku“ což byl streetpunk a Oi!. Punk se zrodil v 70. letech v USA (Ramones), ale byl příliš zkomercializován zbohatlíky, kteří mohli mít lusknutím prstu křiváka, půlmetrové barevné číro a kožené kalhoty, to ale nebyli praví punkeři. I taková legenda jako the Clash měla cestičku z velké části vyšlapanou díky tomu, že to byli synkové prominentních parlamentářů a diplomatů.  Vzápětí v roce 1976 přišla ona „druhá vlna“ punku na které se vezli ti opravdoví punkáči s částí skinheadů a dali vzniknout takovým legendám jako jsou Sex Pistols, Exploited! a mnoho, mnoho dalších. Někteří skinheads si bohužel vybrali „druhou stranu“ a přesunuli se na pravicovou scénu, začali se politicky angažovat především kvůli ohrané baladě o tom, jak barevní přistěhovalci berou hrdým Angličanům jejich práci, a proto stoupá nezaměstnanost a kriminalita.

Skinheads je od svého vzniku subkulturou čistě apolitickou, což neznamená že by skinheadi nemohli jít třeba k volbám, ale rozhodně se o nich nedá říct, že by se o politice v nějaké výraznější míře bavili mezi sebou, angažovali se a agitovali za ten či onen směr. Skinheadi prostě od začátku šli a nadále měli jít středem a politika jako taková  je neměla zajímat. Vždyť proč? Chtěli se bavit dobrou muzikou, pít u toho dobré pivo, koukat na hezké holky, pěkný fotbal a k tomu jim přece politika moc nenapomůže, že?  Čím dál víc mezi skins pronikal vliv BNF, která se snažila vytvořit si mezi mladými rebely silnou voličskou základnu. Bohužel se jí to z velké části dařilo. Ti, kteří přešli na druhý břeh se již málokdy přebrodili zpět. Apolitici jim tak začínali hanebně říkat boneheads (ve volném překladu tupci nebo tupé hlavy), ale samotní náckové si paradoxně říkali nadále skinheads, nosili stále stejné oblečení a nemohli přijít s něčím svým, co by si sami vymysleli. Stejní na povrchu, velmi odlišní uvnitř.

Samozřejmě se nelze trochu hlouběji zmínit o kapele Skrewdriver, která má na rozštěpení stylu také svůj podíl. Po svém založení v roce 1977 hrála kapela punk, první album bylo vskutku velmi dobré, ale s rokem 1979 přešla k White Power (WP) muzice, která se zalíbila mnohým boneheads. Xenofobních kapel od tohoto okamžiko vyrostlo jen v samotné Anglii jak hub po dešti. Texty o Valhalle, hrdosti, cti a svaté rasové válce podporovaly tupohlavé blbečky k ještě větší zášti ke všemu, co v Anglii být nemá.

Největší problém je v tom, že celé toto rochnění neuniklo pozornosti médií. Pokud se někde porvali boneheads, pochopitelně o nich referovali jako o skinheads. Nezasvěcení začali náš kult nenávidět, opovrhovat jím, odvracet se od něj. I mnozí zasvěcenci zapomínali na to, že by tento nádherný styl života nikdy nezvnikl, nebýt souznění mezi černým a bílým…

Ian S. Donaldson stihnul v roce 1979 ještě založit malou organizaci nesoucí název White Noise, která úzce spolupracovala s BNF. V roce 1981 se White Noise přejmenovala na dnes již celosvětově známou organizaci Blood & Honour (krev a čest, heslo nacistických vojáků za 2. světové války). Neonacisté a neofašisté se spojují a v roce 1981 se B&H dostává do Ameriky, která má už tak ve své zemi mnoho rasistů a skinheads (boneheads) jsou v ní od začátku bráni jen jako nástupci neslavného Ku-Klux-Klanu. V druhé půli 80. let se hnutí B&H dostává do celé Evropy, kde se stává velmi rychle „populární“, a to především v Německu a Itálii (nečekaně). Hnutí je povětšinou neofašistické s výjimkou Německa, kde druhá světová válka udělala své a tak je v Německu mnohem víc neonacistů než neofašistů. Tito boneheadi se ztotožňují s nacismem a nacionálním socialismem Adolfa Hitlera -  hlavní důvod používání symboliky keltským křížem počínaje a křížem hákovým konče. Policie v podstatě skoro nic nemůže dělat, protože hnutí se rozvíjí v undergroundu a vzniká tedy dostatečný prostor pro suborganizace typu Hamer Skins (vznikla česká odnož Bohemian Hammerskins) nebo White aryan resistance. Rasistické kapely si později vytvořili vlastní hudební styl RAC (Rock Against Communism – Rockem proti komunismu).

V České republice se o skinheads mluvilo od začátku jako o rasistech a nacistech, asi hlavně díky dnes již legendární kapele Orlík. Historie se z části opakovala, v 90. letech v Česku velmi rychle podařilo rozpoutat „skins-mánii“. Boneheada šlo potkat skoro na každém roku a pouliční bitky byly na denním pořádku. Skinheada jste bohužel potkali málokdy. Dnes je již situace mnohem lepší, ale náš kult ještě zdaleka není očištěn, náš boj ještě zdaleka není u konce.