Buford je rodilý Američan, který se přestěhuje do Anglie za prací a jeho první setkání s fotbalovými chuligány proběhne na vlakovém nádraží v Cardiffu.  Kolem něj v onen studený sobotní večer projede speciální vlak, až po okraj nacpaný Liverpoolskými fanoušky, kteří ničí vše, na co ve vlaku přijdou.

„…Tři ze čtyř vagonů obsadili fanoušci. Jeden z nich rozebrali: Sedačky byly vytržené, do baru, který už měl zavřeno, se vloupali, kovovou roletu roztrhli na kousky a nápoje rozdávali lidem, co šli zrovna kolem…“

Bufordovi fotbal nic neříká, a tak se na svůj první fotbalový zápas  dostane v roce až  v roce 1983, kde uvidí první fotbalový Anglický gól a kde zjišťuje jaké to je být v Anglii na fotbale. „…kde jsme stáli natlačeni mezi „mladíky“. Jak jinak je mám nazvat? – kteří byli o deset let mladší a většinou o patnáct kilo těžší než já a jejich láska ke slovu zřídka vedla dál než k jednoduchému, ale silně přímému (a často opakovanému) oslovení „Ty zkurvenej bastarde!“…“

Až brutální zážitky častokrát vtipně a detailně popsané, od autora, který ve své podstatě nestojí ani na jedné straně. Buford popisuje věci, které sám prožil, které na vlastní oči viděl, ale do kterých se častokrát sám nezapletl, byl jen pouhý pozorovatel, kterého mezi sebe hooligans Manchesteru United přijali nejspíše hlavně kvůli tomu, že se s nimi vydal na „výlet“ do Turína a nepodělal se u toho. Nepodělal se ani tehdy,  „když to začalo“ , ani když ze začátku měli někteří hooligans podezření, že jde jen o zkurveného reportéra, kterému jde o senzaci.

Časem si vše osvojí a fotbal ho začne bavit. Zjistí co znamenají různá slovní spojení jako je „On the jib“, jak to chodí v tlačenicích na stadionu, ale i to že je potřeba být v pozoru před čepelemi nožů a různých chladných zbraní nepřítele i mimo stadion. Buford se v knize častokrát pokouší i o jakýsi psychologický rozbor, jež lze pozorovat například, když popisuje fotografii, na které jeden člověk zabíjí druhého a spousty jich jen přihlíží, nebo v případě Harryho, který dokáže být velice brutální, ale který ví, kde je jeden z posledních prahů, které nechce překročit. Ví že nechce zabít.

Buford popisuje zážitky, které jsou jaksi „nestandardní“, častokrát se scházel s lidmi, od kterých mohl vyzjistit něco víc, než jen kde co provedli, jak moc se ožrali či jak rychle byli zatčeni a na jak dlouho. Nepopisuje jen chuligánství, ale i osobní životy chuligánů, jejich problémy, práci, rodinu… Časem se dostane do kontaktu i s NF (Národní Frontou – Které můžeme děkovat za zprznění našeho kultu), ale která ho příliš neosloví. Dokonce byl i na jednom jejím večírku, na kterém  jeden z účastníků Bufordovu hlavu velmi detailně seznámí s pouliční lampou.

Samozřejmě se dozvíte i výsledky některých utkání, na kterých se byl podívat. Pokoušení se o odstranění fámy, že chuligánství je tupá zábava spodiny. Zmínky o ušlapaných lidech v tlačenicích na stadionech, atmosféře, která se rozlévá kolem něj, či definici slova „dav“ a zamyšlení se nad větami, které pronesli známí sposovatelé o davu, kteří byli podle Bufordovích slov nejblíže v davu, když stáli ve frontě v supermarketu. A to vše na několika stadionech, ale vždy pod hlavičkou Manchestru, namátkou některá místa, kam se Buford dostal: Turín, Düsseldorf, Cambridge, Sardinie.

Kniha rozhodně stojí za přečtení a já osobně jí mohu jen doporučit!