Rude na Jamajce znamená něco jako drsný, drzí nebo hrubý. Rudeboys tak byli klasickým prototypem rebelů, bouřících se proti ekonomickým tlakům a sociálním nerovnostem na Jamajce, což napomohlo k vzniku této subkultury, i když někteří lidé Rudeboys neradi označují jako subkulturu, ale spíše jako chuligány a zloděje z ulic. Většina z nich byla bez práce a vzhledem k tomu, že často žili mimo zákon, byli ze začátku svého vzniku také nazýváni „Scofflaws“ a nebo „dancehallcrashers“. Tyto chlápky napodobující americké gangstery z Hollywoodu z 30. let (což dělali moc rádi především mladí Jamajčané hlavně mezi mladými imigranty v Anglii) se dali poznat především podle typického účesu continental, který časem převzali Skinheads (hlava ostříhaná na ježka s kotletami), kloboučku (pork pie hat), černěných brýlí, černého saka, černé, úzké, krátké kravaty, bílé košile, ypsilonových černých kšand, hrubé mluvy a neúcty k autoritám.

Rudeboys byli jedni z mála, kteří se nebáli zkorumpovaných a mnohdy až brutálních policistů, kteří si moc rádi dobírali chudé občany žijící v ghettech, proto byli mezi těmito občany Rudeboys celkem oblíbení. Často byli najímáni jako vyhazovači, kteří měli udržovat pořádek v music-klubech nebo naopak měli bojkotovat a vyvolávat bitky v ostatních konkurenčních music-klubech. Na živobytí si přivydělávali prodejem marihuany, krádežemi a všelijakými podvody, žili takříkajíc z ruky do huby.

Někdy kolem roku 1964 Rudeboys pronikli do ska, určitě všichni znáte taková jména jako Laurel Aitken, Derik Morgan, Desmond Dekker a ze začátku i Bob Marley. Muzika ska se ale začínala čím dál více zpomalovat a čím dál více do ní pronikal soul. A tak v roce 1966 vzniklo rocksteady, což asi byla pravá muzika Rudeboys. Rocksteady, si vytvořili vlastní mnohem hrozivější styl tance, tzv. skanking, který byl mnohem rychlejší než v té době klasický kingston beat. Skanking spočíval v rytmickém pohybováním rukama dopředu a zpět, což vypadalo jako když běží na místě. To do jisté míry ovlivnilo i samotný vývoj tohoto hudebního stylu, výsledkem byla mnohem ostřejší hudba. Basová linka byla více synkopovaná, stojící v protikladu lehkému a uvolněnému boogie stylu. Pro zajímavost pár písní věnovaných tématice „Rudies“ : The Soul Brothers „Lawless Street“, The Heptones „Gunmen Comin to Town“, Desmond Dekkers „07 Shanty Town“, Dandy Livingstones „A Message to You Rudi“!.

Na přelomu letech 1968 a 1969 vzniklo z rocksteady takzvané reggae (ze začátku někdy označováno i jako reggay). Do roku 1971 bylo velmi oblíbené Early reggae, jehož texty se nápadně podobaly textům nejen tehdejších, ale i dnešních Skinheads. Texty byly o zábavě, holkách, pivu, ale občas v nich byla i narážka na sociální nerovnosti. Takováto muzika byla samozřejmě mezi Skinheads oblíbená, časem ale od reggae upustili, protože vznikal nový styl reggae, tzv. Roots reggae, které vlastně zničilo Early reggae, a ve kterém bylo mnohem více textů o politice, marihuaně a které se neslo v pomalejším a houpavějším stylu, vhodném pro vysmažené hippiesáky.

Rudeboys však s vznikem Roots reggae nezanikli, ale ani ho víceméně nezačali poslouchat, ba naopak, s rastafariány se nenáviděli, i když paradoxně, někteři rastafariáni vzešli právě z Rudeboys. Avšak rastafariánům se přestalo líbit chuligánství a tento styl života, který začali Rudeboyům vytýkat. V pozdních 70. letech se Rudeboys/Rudegirls začalo říkat i Angličanům, kterým se znovuzrozené ska, 2-tone a rocksteady líbilo, kteří na něj chodili pařit a kteří se tak trochu oblíkali jako původní a opravdoví Rudeboys z Jamajky. Ovšem ti opravdoví mezitím skoro „vymřeli“. Někteří se stále víc a víc začínali zaplétat s organizovaným zločinem a některým prostě přestal chutnat tvrďácký pouliční život, vedený spíše jako mafiánský.

V 80. letech se především v Americe rozmáhá tzv. třetí vlna ska, kde se opět objevují Rudeboys, i když to jsou spíše „měkčí napodobeniny“. Vznikají kapely složené z Jamajských přistěhovalců, ve kterých je ale i pár starousedlíků z Anglie. Příkladem je kupříkladu kapela The Specials. V době 2-tone éry (1979-81) bylo možné na koncertech opět vidět Rude boys, Skinheads a mods pospolu, stejně tak jako kolem roku 1969.

V roce 2000 se Rudeboys/Rudegirls začalo říkat především mladým lidem, kteří se pohybovali ve street-art umění, ani zdaleka to však nebyli takoví tvrďáci, chuligáni jako jejich Jamajské protějšky, byli a jsou to spíše lidé, kterým se velmi líbí muzika ska a 2-tone a je to pro ně spíše styl, než sociální jev.

Rudeboys se na Jamajce stále zřídka vyskytují i dnes, ale neoblékají se jako v 60.a 70. letech a neposlouchají ska ani rocksteady, jsou to ale většinou jen obyčejní kriminálníci.

Skinheads by bez této „subkultury“ nejspíše vůbec nevznikli, chyběla by jim jejich pověstná hrdost, čest, rebelství, chuť na pivo a nejspíš i láska k ska a 2-tone muzice.

Černí i bílí rebelští skinheads milují fotbal, muziku, pivo, holky, rádi se baví a společně nenávidí hippiesáky a Pakistánské přistěhovalce, kteří dumpingovými cenami vytlačovali původní živnostníky a tím vlastně ve velkém likvidovali veškerou konkurenci. Navíc byli ochotní pracovat za mnohem nižší mzdu než oni a byli velmi pracovití, z toho tedy plyne nelibost (nejen) mladých Angličanů.  Ale ani díky Paki-bashing (mlácení Pákistánců) se Skinheads stále nedají označit jako rasisté, nejen proto, že se prali i s přistěhovalci z Evropy, ale i proto, že tuto subkulturu stále tvoří i černoši, kteří se útokům na Pákistánce také zrovna nevyhýbají. Tyto bitky s přistěhovalci se však zdaleka netýkaly celé scény.

Za rozštěpení tohoto krásného kultu a nálepky rasistů vděčíme především Britské Národní Frontě (British National Front – BNF), která v polovině 70. let jako první politická strana „navázala kontakty“ se skinheads (viz film This is England).  O něco později k tomu velkou měrou přispěla kapela Skrewdriver a její zakladatel Ian Stuart Donaldson se svými protestantskými a násilnými texty, ale o nich až později.

Všechno se začalo štěpit a začaly se vytvářet další odnože v již zmíněných 70. letech, kdy skinheadská subkultura slábla a přestávala být oblíbená, i když příznivců měla stále více než dost. Někteří skinheads přesedlali na tzv. „druhou vlnu punku“ což byl streetpunk a Oi!. Punk se zrodil v 70. letech v USA (Ramones), ale byl příliš zkomercializován zbohatlíky, kteří mohli mít lusknutím prstu křiváka, půlmetrové barevné číro a kožené kalhoty, to ale nebyli praví punkeři. I taková legenda jako the Clash měla cestičku z velké části vyšlapanou díky tomu, že to byli synkové prominentních parlamentářů a diplomatů.  Vzápětí v roce 1976 přišla ona „druhá vlna“ punku na které se vezli ti opravdoví punkáči s částí skinheadů a dali vzniknout takovým legendám jako jsou Sex Pistols, Exploited! a mnoho, mnoho dalších. Někteří skinheads si bohužel vybrali „druhou stranu“ a přesunuli se na pravicovou scénu, začali se politicky angažovat především kvůli ohrané baladě o tom, jak barevní přistěhovalci berou hrdým Angličanům jejich práci, a proto stoupá nezaměstnanost a kriminalita.

Skinheads je od svého vzniku subkulturou čistě apolitickou, což neznamená že by skinheadi nemohli jít třeba k volbám, ale rozhodně se o nich nedá říct, že by se o politice v nějaké výraznější míře bavili mezi sebou, angažovali se a agitovali za ten či onen směr. Skinheadi prostě od začátku šli a nadále měli jít středem a politika jako taková  je neměla zajímat. Vždyť proč? Chtěli se bavit dobrou muzikou, pít u toho dobré pivo, koukat na hezké holky, pěkný fotbal a k tomu jim přece politika moc nenapomůže, že?  Čím dál víc mezi skins pronikal vliv BNF, která se snažila vytvořit si mezi mladými rebely silnou voličskou základnu. Bohužel se jí to z velké části dařilo. Ti, kteří přešli na druhý břeh se již málokdy přebrodili zpět. Apolitici jim tak začínali hanebně říkat boneheads (ve volném překladu tupci nebo tupé hlavy), ale samotní náckové si paradoxně říkali nadále skinheads, nosili stále stejné oblečení a nemohli přijít s něčím svým, co by si sami vymysleli. Stejní na povrchu, velmi odlišní uvnitř.

Samozřejmě se nelze trochu hlouběji zmínit o kapele Skrewdriver, která má na rozštěpení stylu také svůj podíl. Po svém založení v roce 1977 hrála kapela punk, první album bylo vskutku velmi dobré, ale s rokem 1979 přešla k White Power (WP) muzice, která se zalíbila mnohým boneheads. Xenofobních kapel od tohoto okamžiko vyrostlo jen v samotné Anglii jak hub po dešti. Texty o Valhalle, hrdosti, cti a svaté rasové válce podporovaly tupohlavé blbečky k ještě větší zášti ke všemu, co v Anglii být nemá.

Největší problém je v tom, že celé toto rochnění neuniklo pozornosti médií. Pokud se někde porvali boneheads, pochopitelně o nich referovali jako o skinheads. Nezasvěcení začali náš kult nenávidět, opovrhovat jím, odvracet se od něj. I mnozí zasvěcenci zapomínali na to, že by tento nádherný styl života nikdy nezvnikl, nebýt souznění mezi černým a bílým…

Ian S. Donaldson stihnul v roce 1979 ještě založit malou organizaci nesoucí název White Noise, která úzce spolupracovala s BNF. V roce 1981 se White Noise přejmenovala na dnes již celosvětově známou organizaci Blood & Honour (krev a čest, heslo nacistických vojáků za 2. světové války). Neonacisté a neofašisté se spojují a v roce 1981 se B&H dostává do Ameriky, která má už tak ve své zemi mnoho rasistů a skinheads (boneheads) jsou v ní od začátku bráni jen jako nástupci neslavného Ku-Klux-Klanu. V druhé půli 80. let se hnutí B&H dostává do celé Evropy, kde se stává velmi rychle „populární“, a to především v Německu a Itálii (nečekaně). Hnutí je povětšinou neofašistické s výjimkou Německa, kde druhá světová válka udělala své a tak je v Německu mnohem víc neonacistů než neofašistů. Tito boneheadi se ztotožňují s nacismem a nacionálním socialismem Adolfa Hitlera -  hlavní důvod používání symboliky keltským křížem počínaje a křížem hákovým konče. Policie v podstatě skoro nic nemůže dělat, protože hnutí se rozvíjí v undergroundu a vzniká tedy dostatečný prostor pro suborganizace typu Hamer Skins (vznikla česká odnož Bohemian Hammerskins) nebo White aryan resistance. Rasistické kapely si později vytvořili vlastní hudební styl RAC (Rock Against Communism – Rockem proti komunismu).

V České republice se o skinheads mluvilo od začátku jako o rasistech a nacistech, asi hlavně díky dnes již legendární kapele Orlík. Historie se z části opakovala, v 90. letech v Česku velmi rychle podařilo rozpoutat „skins-mánii“. Boneheada šlo potkat skoro na každém roku a pouliční bitky byly na denním pořádku. Skinheada jste bohužel potkali málokdy. Dnes je již situace mnohem lepší, ale náš kult ještě zdaleka není očištěn, náš boj ještě zdaleka není u konce.

Značka Fred Perry je pojmenovaná podle nejslavnějšího britského tenisty narozeného v Stockportu v Cheshire roku 1872. Fred Perry, celým jménem Frederick John Perry vyhrál mistrovství světa ve stolním tenisu v roce 1929. Klasický tenis začal hrát až v 18 letech, což je na profesionálního hráče skoro pozdě. V padesátých letech vyhrál třikrát Wimbledon a pětkrát se stal mistrem světa v této hře, z toho čtyřikrát po sobě v letech 1934 až 1938. Fred Perry byl původem žid, měl dělnický původ a v 50. letech byl tenis v Británii výsadou vyšších vrstev, proto byl svými soupeři přehlížen. Právě proto ale chtěl dokázat nejen sám sobě, ale i celému světu, že na původu nezáleží a že tenis dokáže na vysoké úrovni hrát i obyčejný člověk z dělnické třídy. Frederick měl neobyčejnou rychlost, nejspíš i díky stolnímu tenisu, který hrával a měl skvělé reflexy a sílu. Jeho slabinou však prý byl jeho „backhand“.

V roce 1933 Frederick dovedl svůj tým k vítězství nad Francií v Davisově poháru, který vyhrála Velká Británie. V roce 1979 byl natočen dokument, v němž byl Perry považován za jednoho z deseti nejlepších hráčů všech dob, i když tento dokument byl o hráčích, kteří hráli ještě před érou Open tenisu, který začal v roce 1967.

V pozdních čtyřicátých letech Perry spolu s rakouským fotbalistou Tibbym Wegnerem vynalezli potítko na zápěstí a čelenku sající pot. Tak vlastně vznikla značka Fred Perry. V roce 1952 společně představili na Wimbledonu polo triko, které mělo velký úspěch, i když se prodávalo skoro do konce dekády jen v bílé barvě. Původní logo této značky byla dýmka, protože Fred byl jejím vášnivým kuřákem, ale Tibby byl proti, protože podle jeho názoru by byla značka díky logu méně oblíbená mezi ženami. Proto společně prodiskutovali několik návrhů a shodli se, že logo změní na dnes již nesmrtelný „poznávací znak“ této značky, vavřínový věnec vítězství (anglicky laurel wreath) vyšitý na levé straně prsou, ne nažehlené jak to bylo dříve například u značky Lacoste. Vavřínový věnec v antických dobách znamenal sílu a moc, krom jiného to byl původní znak Wimbledonu.

Bílé polo triko bylo na konci 50. let upravováno a přidaly se i různé barvy, které si oblíbili mods. Jeho košile se začaly těšit oblibě zejména v druhé půli šedesátých let. Fred Perry je značka dnes známá po celém světě, nejen díky svým kvalitním výrobkům od oblečení přes boty až po různé doplňky.

Firma je dnes ve vlastnictví japonské korporace. Mimo jiné dnes spolupracuje se světově známým tenistou Andym Murrayem a konkuruje například i takovým značkám jako je Benetton. Perry je dodnes posledním Angličanem, který Wimbledon vyhrál.

Na počest Freda Perryho stojí v Londýně u vchodu do Church Road v All England Lawn Tennis Club jeho bronzová socha, která byla postavena v roce 1984 u příležitosti 50. výročí jeho prvního šampionátu jednotlivců. V jeho rodišti je speciální 23 km dlouhá pěší trasa Fred Perry Way, která byla postaven čtvrtí Stockport. Vede nad Metropolitan a oficiálně se otevřela v září roku 2002. Cesta spojuje venkovské cesty a údolí řek s městskou krajinu a parky. Perry byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy v Newportu, Rhode Island v roce 1975. V Texasu v El paso je ulice pojmenovaná po něm. Frederick zemřel v Melbourne v Austrálii.

Autor filmu také upozorňuje na to že v médiích je slovo skinhead spojováno s kriminální činností, násilím, nenávistí a fašismem (neonacismem), i když to je u mnohých jinak a nálepku rasistů a agresorů si zasloužili neprávem. Film vám představí skinheady hrající muziku ska, skinheady, kteří byli u počátků této subkultury v šedesátých letech, ale i hajlující, nenávistí posedlí a xenofobií trpící zaryté rasisty, kteří si taktéž říkají „Skinheads“.

Film je z větší části točený a doprovázený 22letou tradiční skingirl Karole, která byla do 18 let punkerka, ale pak se směr jejího života otočil o pár stupňů ke skinheadské subkultuře, ve které žije dodnes. Karole se líbí ska, reggae, užívání si s kamarády, pivo a celý tento životní styl je pro ní vším. Karole jezdí po státech hromadnými dopravními prostředky a navštěvuje skinheady v různých městech a povídá si s nimi o problémech spojené s jejich subkulturou a věcech, které se dějí na této scéně.

Ve filmu uvidíte a uslyšíte hudbu, názory a zážitky různých zpěváků a kapel jako je třeba Laurel Atiken, Sham 69, Skarface, The Oppressed (Rody Moreno), Scrapy (Bavorská kapela hrající streetska), Stage bottles, The Prowlers a Los Fastidios.

Ještě před začátkem koncertu Los Fastidios uvidíte desítky ozbrojených policistů se štíty, hlídajících pořádek před klubem, kde se má koncert konat. Po několika minutách však začne policejní provokace mířené na hlavy Punx a Skins, kteří si to nedají líbit a začnou házet sněhové koule. Ze strany policistů je tedy vyprovokovaná rvačka, na kterou byli oni sami moc dobře připraveni, a kterou punkáči a skini nemohou vyhrát. Policie začne střílet brokovnicemi s gumovými projektily do lidí. Jsou vidět rány obuškem, kopance a velmi tvrdé zacházení se zatčenými ze strany policie, i když to bylo vlastně úplně zbytečné.

Film poukazuje, ale i na rasistické „skinheady“ a jejich různá hnutí. Krátce se vám ve filmu představí bývalá punková kapelu Skrewdriver, která postupem času začala být pravicově angažovaná a pak byla postavena mimo hudební průmysl za své pravicové názory. Tato skupina vlastně obrovským dílem přispěla k rozštěpení hnutí a založení organizace Blood & Honour, o které bude také řeč. Od této chvíle ve skinheadské subkultuře už nic nebude jako dřív.

Uvidíte a dozvíte se něco málo o zpěvákovi Skrewdriver, zakladateli hnutí Blood & Honour a členovi Combat 18 (C18) Ianu Stuartovi Donaldsonovi a uslyšíte na něj názor od člověka, který se s ním osobně několikrát setkal.

Krátce zaslechnete i o nových skinheadských rasistech, kteří se hlásí k dědictví zmíněného Iana Stuarda, a kteří se vyvíjejí na předměstích a ve vesnicích, kde nabírají mladé lidi, které láká radikalismus.

Autor filmu se také dostane do nacistického „bunkru“, kde má bez větších problémů dovoleno nafilmovat vyvěšené vlajky se svastikami a nacistickými symboly, které jsou denně vyvěšeny; je to vlastně taková malá vesnička. Celý prostor je obehnaný vysokým plotem s ostnatým drátem, hlídán psy a ozbrojenými rasisty. Samozřejmě nechybí vyjádření těchto „skinů“ k politické situaci a jejich názoru na věc.

Zmínka padne i o Ku-Klux-Klanu a hnutí Combat 18, které vzniklo v Anglii na začátku 90. let a má za cíl napadnout demokracii a začít rasovou válku (RAHOWA – Racial holy war – rasová svatá válka) v Evropě. K vidění je i ukázka střílení ze samopalů, pistolí a různých zbraní, zastrašujících fotek mužů se zbraněmi z C18 (18 je šifra pro 1-A a 8-H, neboli Adolf Hitler) a zdvihlou pravicí s vlajkou se svastikou za zády.

Ale zpět ke Karole, ta se ke konci filmu vydá do Las Vegas, do Nevady, kde vyhledá místo zabití dvou antirasistických skinheadů, kteří patřili k Las Vegas Unity Skins a promluví si s jejich známými. Jeden ze zabitých, Lyn Newborn, který stále nosil trička s přeškrtnutými nacistickými symboly, pracoval v Tribal Body Piercingu, v malém městečku, kde byl mezi obyvateli velmi oblíbený. Jednoho dne byl pozván dvěma dívkami, které přišli za ním do obchodu na párty. Lyn na to byl zvyklý, líbil se ženám a každou chvíli s ním v obchodě nějaká flirtovala. Na onu „párty“ si vzal i svého kamaráda Dana Sherstyho. Osudná „párty“ale byla  jen léčkou rasistů a oba dva, Lyn i Dan se do ní chytli. Rasisti je odvezli do pouště a popravili. Nejspíš čtyři muži a dvě dívky jsou namočeni v této rasistické vraždě, ale pouze jeden z nich (John Butter) byl dopaden, zatčen a odsouzen k trestu smrti. Na pohřeb Lyna Newborna a Dana Sherstyho přišlo cca 300 lidí.

A proč ta nenávist? Že by to byla jakási odplata za to, že zločinci byli policií dopadeni a uvězněni? Ne! Kvůli nejčastější otázce jakou jste od policie v tehdejší době na Britských stanicích mohli slýchat: „Máte nějaké tetování?“ Tato zkratka se jako fenomén začala hojně rozšiřovat do textů písní, na placky, nášivky a podobně. Nejznámější a dodnes jednou z nejpopulárnějších písniček o A.C.A.B. nazpívala v 70. letech dvacátého století britská Oi! kapela The 4-Skins. V té době skinheadská subkultura byla na vzestupu, stejně jako chuligánství na stadionech.

Zkratku A.C.A.B. od nazpívání tohoto populárního songu začali hojně používat evropští Hooligans a levicová i pravicová scéna. Poté přišla léta 90tá a zkratka A.C.A.B. se začíná dostávat na trička německé ultrapravice, ale i přes to je dnes tato zkratka hojně používaná nejen rasisty, ale i v různých subkulturách, i v té skinheadské.

Dnes je asi nejznámějším výrobcem s touto tématikou německá firma s názvem Troublemaker, která se od svého založení roku 1996 soustředí na výrobu oblečení a různých doplňků pro lidi, kteří se odmítají podřídit systému a jdou takzvaně „proti proudu“. Oblečení od této firmy se po jejím založení velmi rychle rozšíří mezi fotbalové hooligans a skinheads. Firmě se zkratka natolik zalíbila, že jsi zkratku zaregistrovala ve většině evropských zemích jako ochranou známku, do které spadá i Česká republika. To znamená, že oblečení s nápisy A.C.A.B. musí být od firmy Troublemaker.

Policie i soudy byly a jsou proti zkratce bezradné. Firma Troublemaker měla od začátku různé problémy díky tisku a justici. Například v roce 1999 se firma Troublemaker dostala před soud díky motivu na přední straně trička s nápisem A.C.A.B. Firma spor vyhrála, protože obžalobce nedokázal firmě, že zkratka A.C.A.B. opravdu znamená All Cops Are Bastards, a i kdyby ano tak tento „trestný čin“ nelze označit jako urážku na cti, All Cops… (všichni policajti…) zkratka totiž není přímo zaměřena na jedince. Obžalobce neuspěl ani s obrázkem na zadní straně oděvu, na kterém docházelo na násilí proti policii a tak firma všechny své oděvy a doplňky vyrábí dál naprosto legálně bez porušení jakýchkoliv zákonů. V roce 2006 majitel a zakladatel opouští firmu a přenechává jí svému dlouholetému kamarádovi Hoffmannovi, který vlastní firmu dodnes.

A tak lidé nosící tento nápis na triku, mikině nebo třeba bundě při otázce od policie co nápis znamená, začali odpovídat například že A.C.A.B. znamená: „Alle Cola Alle Bier“ pak „Apel, Citron, Ananas, Banane“, nebo třeba „Acht Cola, Acht Bier“. V Německu se říká „All Colours Are Beautiful“. V dřívějších dobách se zkratka překládala nejčastěji jako „Always Carry A Bible“ (Vždy měj u sebe bibli).  Zkratka se časem začala šifrovat jako 1.3.1.2. (číslice znamenají pořadí písmen ACAB v abecedě).